Historie

Historie stručně.

Obecně se uvádí, že první luky se vyskytovaly na americkém kontinentu cca 2500 př.Kr. Jednalo se především o dlouhé luky od 150 do 200cm a byly rozšířeny po celém kontinentu, samozřejmě s různým zpracováním a ruzným užití dřevin.

Jako první skutečně indiánský dochovaný luk je uváděn v literatuře luk ze Sadbury (Massachusetts) z roku 1660, nalezen osadníkem jménem William Goodnough, který ho uchoval jako suvenýr po útěku jednoho indiána, který po střelbě na jeho dům uprchl a luk tam zanechal. Luk měří cca 180cm je vyroben z červené hikory. Pan Saxton Pope vyrobil podle tohoto luku přesnou repliku a dostřelil tímto lukem 158m při síle luku 46kg a délce nátahu 71cm.

Zajímavostí je, před používáním luku používali domorodí obyvatelé Severní Ameriky atlatlové oštěpy a některé kmeny atlatlem lovili ještě dlouho po osvojení si lukostřelby. Tak například jeden lakotský kmen  lak. Itházipčhó (-la) ,franc. San Arc, česky Bez luků byl ostatními tlupami údajně takto pojmenován, právě pro to, že ještě dlouho lovili atlatly.

Všechny luky do příchodu koní byly delší, šlachované i nešlachované. Kratší luky nalezneme pouze v sub-arktické a arktické oblasti, ale to není předmětem této stránky. Výjimku tvoří kalifornské luky, které byly tisové, a tak umožňovaly poměrně dlouhý nátah, přestože rozměry luků se pohybovaly od 110cm do 140cm.

S rozvojem krátkých luků se pojí samozřejmě příchod koní. Tím, že jezdec na koni potřeboval obratně manipulovat s lukem na hřbetu koně, začali indiáni luky postupně zkracovat a také kombinovat různé materiály jako např. dřevo, kost, rohovinu, paroží a samozřejmě šlachy. Další výraznou změnou ve vývoji krátkých luků se stal tvar luků. Od běžně "ohlého" D - tvaru, se setkáme s různými reflexními tvary a zakřivením, násobící efektivitu dostřelu a především průbojnost luku při lovu bizonů. A právě tyto změny vyžadovaly vysokou znalost fyziky, přírodních materiálů a vysoký intelekt, aby všechno spolu dobře a efektivně fungovalo.

Dřevěný holý luk

Dřevěné holé (nešlachované) luky najdeme všude v celé Severní Americe. V lesních oblastech to byly luky poměrně dlouhé od 140cm a více, krásně vyřezávané a malované. Na pláních jejich užití bylo taktéž celkem běžné, ale především holé luky byly vždy o něco delší než luky šlachové a jejich užití bylo limitováno použitím na koni. Často tyto luky nalezneme v muzejích a pod nimi cedulku "dětský luk". 

Omezením holého luku byla jeho svižnost a efektivita, která se projevovala v omezeném nátahu a především v jeho délce. 

Šlachový dřevěný luk

Šlachy přidané na "záda" luku umožnily prodloužit nátah a přidaly luku dynamicky na síle a rychlosti, přičemž délka luku, o kterých zde hovořím, se pohybovala od 100cm do 120cm, vyjímečně i 130cm. (pozn.: indiáni plání jsou celkem vysocí lidé. Já jsem si připadal v rezervaci Vran, se svými 186cm,  jako malý člověk).

I.Lovecký luk

Indiáni mi vyprávěli o dvou typech luků, o loveckém a válečném. Až později jsem tomu přišel "na kloub", když jsem poznal, že účelem loveckého luku bylo "zasunout" šíp do bizona co nejhlouběji, čili luk musel mít obrovskou sílu. S takovým lukem se ovšem hůře manipuluje na hřbetu koně. Máte pouze omezený úhel nátahu a ten je od ramen dolů, kdy luk o síle např. 25 kg natáhnete takto pohodlně, ovšem už těžko, když se na koni otočíte a změníte úhel postavení ramen. Účelem lovce bylo minimalizovat počet šípu na jednoho bizona, ale zasáhnout bizonů co nejvíce. Proto tyto luky, mají tak drastickou sílu a indiáni jim věnovali velkou péči. Byl to doslova "živitel" jejich rodin.

(pozn.: Indiáni neznali asijský siah, který změnil nátahovou křivku luku a umožnil tak pohodlně natáhnout i silnější luk. Je totiž obrovský rozdíl, taháte-li luk o síle 25kg ze 110cm ramen nebo z 200cm ramen.)

II. Válečný luk

Oproti tomu válečný luk, byl daleko slabší, ale rychlejší v ramenech. S tímto lukem, mohl válečník pohodlně manévrovat ve všech úhlech. Uvědom me si, že indiáni válčili tak, že se snažili k nepříteli dostat co nejblíže a udeřit ho, ne ho zabít. Až mnohem později, ve válkach s bílými se způsob boje samozřejmě změnil. 

Proto lze vyjímečně i dnes, v depozitářích muzejí, nalézt sestavu dvou různě silných luků, s ruznými hroty na šípech v jednom toulci. 

Šlachový rohový, kostěný a parohový luk

Indiáni zhruba počátkem 18.století začali objevovat kouzlo a technologii rohoviny. Rohový luk omožňoval při délkách luku od 80cm do 105cm velmi dlouhý nátah - 60 až 70cm a přitom expandovat sílu okolo 24kg. Tyto luky byly naprosto jedinečné a byly mnohdy předmětem mezikmenového obchodu. Byly to luky, jejichž účel kombinoval lovecké i válečné použití. Jedním z velmi dobrých a slavných výrobců těchto luků byli Šošoni. Základem luku byl jeden nebo dva rohy (toulce) ovce tlustorohé (Big Horn Sheep) a hustá vrstva šlach. Bohužel mnoho těchto luků je v muzejích opačně nataženo a zlomeno, neznalostí pracovníků muzea.

Parohové a kostěné luky se hodně přeceňují. Byly to především obřadní luky a jen některé luky byly skutečně určeny k lovu, především drobné zvěře. Ovšem kostěnné destičky nebo destičky parohové (lamely), připevňovali indiáni na "břicha" dřevěných luků, aby zvýšili jejich sílu. Těchto luků se dochovalo jen málo, ve svých data sbírkách mám pouze jeden. Dnešní napodobitelé indiánských luků přilepují i bizoní rohové destičky, ale to je podle mých zkušeností a znalostí pravděpodobně pouze současné vylepšení a indiáni by to neudělali.