Indiánské šípy

Historie a vývoj

Indiánské šípy v Severní Americe tvoří samostatnou kapitolu, která v současné době nabývá na aktuálnosti. Nové výzkumy a objevy prokazují totiž, že s osidlováním kontinentu to bylo poněkud jinak, než se uplynulých 100 let tvrdilo. Právě šípy, především pazourkové hroty  šípů jsou jedním z důkazů, že obecně přijímaná jediná teorie o příchodu prapředků indiánů přes Beringovu úžinu byla nesprávná. Na mnohé nesrovnalosti poukazovali již řadu let mnozí amaterští archeologové i někteří vědci. Mnoho hrotů nalezených na pláních je dlouhých a určitě to byly hroty atlatlových šípů. S rozmachem vynálezu luku se samozřejmě hroty zmenšovaly a zkracovaly.  Hroty šípů tvoří samostatnou kapitolu. Pro zájemce doporučuji si přečíst stránky na wikipedii.

Dřík šípu

Tvar

Když jsem vyrobil svůj první efektivní šlachový luk a vystřelil z něho klasický evropský šíp byl jsem velice zklamaný. Šíp zahučel a točil se bláznivě a neletěl rovně. Zkoušel jsem to znovu a znovu. Stále mi vrtalo hlavou, proč indiáni říkali, že sada skvělých šípů stála mnohem víc koní, než luk. Zkoušel jsem různé varianty dřevin, hrotů, opeření a stále bez úspěchu. Studoval jsem fotografie originálů několikrát zvětšené a stále nic. Až když jsem v rezervaci u jednoho indiánského přítele držel šíp jeho pradědečka, něco mě bylo ihned nápadné. Byl to samozřejmě tvar dříku. Nebyl rovný ani konický od končíku směrem k hrotu, ani naopak. Čili nezužoval se k jedné nebo druhé straně. Dřík šípu byl totiž bikonický. Směrem od končíku (zářezu na tětivu) se rozšiřoval asi do 1/3 a potom se zužoval až k hrotu. Vrátil jsem se domů, vyrobil první bikonický šíp a ehjle! Střela vyletěla přímo a tak rychle, že jsem ji téměř v prvních metrech neviděl. To je velké tajemství indiánských šípů. Jsou bikonické. Hovořím-li o šípech pro krátké šlachové luky.

Délka a váha

Indiánské šípy jsou charakteristické svojí krátkou délkou. Délka dříků bez hrotu se pohybovala od 45cm až do 68 cm. Tato variabilita je závislá na délce luků a tělesné výšce střelce, přestože délka paží nebyla hlavním kriteriem. Váha dříku závisela na jeho použití. Těžký dřík byl určen pro lov a jeho váha se pohybovala od 32 do 42 gramů, u válečných šípů dřík vážil do 30 gramů.

Dřeviny

Mezi používané dřeviny, jež se běžně vyskytovaly na pláních, patřily zejména svída krvavá (Cornus sanquinea), svída bílá (Cornus alba), svída výběžkatá (Cornus sericea), různé druhy střemchy (Prunus americna, Prunus serotina a další.), růže viržinská (Rosa virginiana), různé druhy meruzalky - rybízu (Ribes grossulariaceae), rákos (Phragmites americana).

Končík

Velmi často diskutovaným tématem jsou končíky šípu. Končík se nápadně rozšiřuje a umožňuje tak praktické uchopení šípu při jizdě na koni, nebo v pohybu střelce. Tvar seříznutí, sešikmení nebo zakulacení hran se často vnímaly jako znak kmenové diferenciace. Skutečností je, že i lovci plání se vzájemně ovlivňovali a inspirovali, tudíž exaktní určení šípů považuji za přeceňované.

Drážky

Další zvláštností na dříku mnohých šípů jsou podélné drážky. Jejich počet je od jedné do čtyř. Někdy jsou rovné, jindy se klikatí. Dříve se soudilo, že to jsou kanálky na krev, aby z rány vstřelu snadněji tryskala krev. To je nesmysl. Potom k tomu ještě přibyl názor, že nejsou k ničemu praktickému a že jsou pouze dekorační, nebo mají nějaký "mystický" význam. Pravda je taková, že když si prohlédnete několik desítek šípů v muzejích všimnete si, že některé šípy i po tolika letech jsou stále rovné, nebo lehce ohlé, ale jiné jsou křivé jako větev. Právě ty rovné šípy mají drážky a ty křivé nikoliv. Účelem drážek je prevence před nežádaným prohybem dříku. Truhláři tomu říkají "diletační" drážka, kterou můžete vidět na tenkých palubkách.  Její další spirituální význam nevylučuji, ale považuji ho za sekundární.

Příprava

Šípy se často připravovaly v zimním období po poslední bouřce a před prvním jarním bleskem. U mnohých kmenů tlustší strana dříků, byla stranou končíku. Indián se pomodlil k místu a rostlině, z níž dříky odebíral, obětoval tabák, nebo kousek svého oděvu, případně trochu jídla a potom teprve začal s těžbou. Obvykle dříky nařezal do stejných délek, oloupal a svázal do otepí. Během roku několik takových otepí viselo v týpí a sušilo se. Když byly dříky dostatečně suché, lovec dříky kalibroval do stejné tloušťky a bikonicky upravoval. K tomuto účelu mu sloužili pískovcové kameny, které byly ze dvou dílů, a v nichž byly různé  drážky, široké dle potřeby. Šípy lovec často během procesu výroby tukoval a zahříval nad ohněm, aby dřevo změklo, a za pomocí páčidel z kosti, parohu,nebo tvrdého dřeva, šípy rovnal. Potom dříky odrážkoval opět pomocí tvrdého parohu, zubu, nebo tupějšího pazourku. Zářez na tětivu se prováděl dvěma způsoby. První, klasický, se jednoduže vyřezal. Druhý způsob byl podobný, ale dřík byl nejprve delší, zářez hlubší. Potom se končík zahřál a vzniklá vidlička se roztáhla a tím došlo k typickému širokému končíku. Zbylé dlouhé vidličky se nakonec odřízly.

Opeření

Velmi zajímavým a nápadným znakem indiánských šípů je jejich dlouhá délka opeření a krátký střih praporu. U opeření můžeme relativně dobře určit kmenovou příslušnost zhotovitele, ale přesto bych byl opatrný a nepřecoňoval ho. Dlouhé opeření je uzpůsobeno podmínkám, na jakou indiáni plání šípy používali. Stříleli na velmi krátkou vzdálenost, u loveckých šípů max. do 10m a u válečných max. do 35m. Klasický rovný šíp (myslím tím evropský) letí po výstřelu na pěti metrech pod určitým úhlem a je rozkmitaný. Indiánský bikonický šíp s dlouhým opeřením letí v pěti metrech kolmo a klidně. Sice dolet šípu s dlouhým opeřením je limitován, ale indián nestřílel jako středověký střelec za 200m. Přesto i tyto šípy s dlouhým opeřením z loveckých "bizonních" luků doletí za 200 metrů! Variace střihu praporu jsou různé, výška se pohybuje od 3mm do 2,5cm, délka od 9cm do 25cm. Zajímavým prvkem, je chmýří na začátku opeření, jež často používali Lakotové, ale setkal jsem se s tím i u Vran nebo Arapahů. Chmýří funguje jako difuzor a tlumič hluku. Šíp bez chmýří v letu hučí a je relativně neklidný. Stejný šíp s chmýřím letí téměř neslyšně a jeho let je klidnější. Navíc, je-li chmýří obarveno na červeno, velmi dobře se "zatoulaný" šíp v terénu najde. Někteří mí kolegové lepí místo chmýří koňské žíně, což sice esteticky dobře vypadá, ale je to jejich výmysl, nikde jsem se s tím u originálů nesetkal. Používané peří bylo z těchto ptáků:

dravci: orel skalní, orel bělohlavý, orel stepní, orlosup, káně rudoocasá, káně rousná, jestřáb, káně harrisova, a další.

sovy: výr viržinský, kalous pustovka, kalous ušatý, puštík vousatý, sova pálená.

jiní ptáci: krocan divoký, tetřívek prérijový, kopřivka obecná, hvízdák americký, kachna divoká, lžičák pestrý, ostralka štíhlá a další.

Indiáni kombinovali peří na jednom šípu, dvě např. z jestřába a jedno ze sovy. Peří sov bylo často pro své nápadnější zbarvení použito jako "vodící" pero. Taktéž peří z káně rudoocasé sloužilo k témuž účelu. Peří z vodních ptáků bylo především na loveckých šípech, protože bylo mastné a v dešti, nebo v zimě dlouho vydrželo. Indiáni preferovali peří z dravců, především pro jejich symboliku dravosti, rychlosti, neslyšitelnosti a útočnosti. Peří z krocanů se dříve používalo především na lovecké šípy, ale později, za indiánských válek s bělochy, najdeme i tato opeření na šípech válečných. Také peří někdy obarvovali, především vodící pera. Co se týká počtu per na šípech, obvyklý počet byla tři pera, ale také jsem na válečných šípech viděl pouze pera dvě.

Peří se připravovalo tak, že se brk nejprve nabouchal tupým kamenem, tím se zploštil, někdy sám oddělil. Poté se brk rozzřízl, a nakrátil na potřebnou délku. Pro lepení se použival hustší klih, a brk pera se mnohdy u končíku zahnul. Čili nejprve se pero (naruby) přilepilo a omotalo plochou šlachou, a patom se ohnulo, přilepilo a přivázalo silnější stranou ke dříku. Tím si indiáni často usnadňovali "piplačku" s omotáváním drobného brčka na konci letky pera. Nakonec se prapor seřízl, někdy opálil. 

Hroty

Hrotů šípů byla celá řada, jak již bylo uvedeno v úvodu. Nejprve to byly opracované pazourky, kostěné hroty, později ocelové hroty. Lakotové například hroty z pazourku nevyráběli, ale chodili na  březích řek (např. řeka Moreau, SD), kde nacházeli hojný dostatek hrotů po svých prehistorických předchůdcích. Kostěné hroty se naopak vyráběly před příchodem bělochů celkem hojně. Málo jich je však dochovaných. Ocelové hroty nejprve indiáni vyráběli z různých ocelových obručí, plechových nádob apod., později jim je běloši dodávali hotové z výroby. Tvary hrotů byly různé, ale řekl bych, že jejich tvar se vyvinul ze dvou základních typů  hrotů clovijské kultury. Prvním typem je dlouhý a úzký lovecký hrot bez zpětných "háků" a s kulatou špičkou. Kulatá - tupější špička sklouzne po kosti a řeže tkáň dál. Ostrá špička se naopak zasekne a dál neprojde. Druhým typem je kratší a širší hrot se zpětnými háky, čili s širší řeznou hranou a velmi ostrou špičkou. Zpětné háky způsobují vážná, bolestivá k smrti vedoucí zranění, kdy je nemožné takový hrot vytáhnout.Tyto dva typy mají různé variace délek a provedení, ale když jsem nad tím přemýšlel, nemohl jsem si nevšimnout jejich podobnosti s hroty pazourkovými. Jejich uchycení na dříku odpovídalo stejnému uchycení ,t.j. do zářezu se zasunula plochá stopka a omotala šlachou, jako u hrotů pazourkových.

Barvení šípů

Každá sada šípů měla své označení majitele. Jednalo se o různé variace proužků různých barev. Často bylo výrazně obarveno vodící pero (viz výše). Dříve se používaly různé hlinky, rostliny, později indiáni používali barvy ředitelné vodou, pastelky apod. Značka majitele byla nesmírně důležitá při lovu, kdy podle šípu v těle bizona se poznal jeho střelec. Když bylo více šípů v těle, u některých kmenů nebo tlup, platilo pravidlo smrtelné rány, čili majitelem úlovku byl ten, jehož šíp způsobil větší zranění. Jinde to bylo pravidlo první rány, první střely. Indiáni měli v toulci 10 loveckých šípů a více. Válečných šípů bylo více jak 15, viděl jsem toulce, které  měly i přes 32 šípů.